MAYBE HAPPY

Tento článek jsem měla v plánu udělat už tak 14 dní zpět, kdy to bylo asi i víc aktuálnější, ale neměla jsem sílu o tom psát a vlastně jsem ani nevěděla, jestli takový článek chci vydat. Nakonec jsem se rozhodla, že ho udělám, protože mám prostě najednou nějakou vnitřní potřebu se k tomu veřejně vyjádřit. Je to článek teď asi hlavně víceméně pro mně, pro moje kamarádky a taky pro ty čtenáře, od kterých mám za poslední měsíc tak neskutečnou podporu, kterou jsem vážně nečekala.

Začnu asi jako první fotkou, kterou jsem do článku uveřejnila. Ten kdo mě sleduje delší dobu, tak si možná vzpomene, z jaké doby fotka je. Je to z doby, kdy jsem byla opravdu šťastná a nic mi nechybělo. Myslím, že to je i na fotce vidět, že jsem byla spokojená. Jak ale všichni víme, nikdo nemůže vědět, co se stane, nebo kdy se to stane. Od té doby se stalo hodně věcí ale asi ta nejzásadnější a pro mě nejdůležitější a taky nejbolestivější se stala minulý měsíc. Přišla jsem o něco, co jsem nikdy nechtěla, aby odešlo pryč. Nechci to tady nějak konkretizovat, navíc si myslím, že každý si to asi může domyslet. Nicméně, někdy to tak v životě prostě chodí, že se stane něco, co jste sami ani nechtěli a taky, že to pak už nelze vrátit zpět. Musím říct, že za poslední měsíc se toho stalo opravdu hodně a za to, že jsem poměrně už v pohodě vděčím především rodině a mým nejbližším kamarádkám, které se mnou tráví teď skoro veškerý můj čas. To ale nemění nic na tom, že se to na mě nepodepsalo, jak psychicky tak fyzicky. Psychická stránka už je bych řekla celkem v pohodě, fyzická je trošku horší, ale já to zas jako nějaký mínus úplně neberu. Chtěla jsem stejně před létem něco zhubnout, takže aspoň tohle je na tom asi to pozitivní:D sice za jakou cenu, ale tak to prostě někdy je. Není to asi úplně dobře, že jsem za měsíc zhubla tolik, ale když už se vnitřně necítím úplně nejlíp, tak na venek se cítím stoprocentně a o to asi teď nejvíc jde:) celkově bych řekla, že už to pomalu odeznívá a cítím se v pohodě. Samozřejmě že jsou ještě pořád dny, kdy nad tím vším přemýšlím, proč to tak je a proč to už asi ani jinak nebude a je mi z toho smutno, ale když se zamyslím pak nad tím, že tomu člověku nestojím ani za pozdrav a dělá to, co řekl, že dělat nikdy nebude, nebo teda alespoň né mně, tak to je na tom asi to nejsmutnější. Já se na úkor toho rozhodla, že se mstít nebudu. Vlastně bych se nemstila, ani bych nedělala naschvály za žádnou cenu, protože to prostě dělat nechci. Pro mě je ten člověk hodně důležitý, vždycky byl a asi bohužel i vždycky bude, a proto nebudu dělat něco, co sama vnitřně vím, že dělat nechci, jen by to bylo na truc. Možná na to ten člověk přijde, až mu to po nějaké době dojde, ale to už bude na vše pozdě:) ale jak se říká, co se má stát, stane se. Když máte někoho tak moc rádi, odpustíte cokoliv, takže i já bych asi odpustila cokoliv, ale jsou věci, které prostě nemám za potřebí. Mrzí mě, že jsem udělala chybné rozhodnutí, díky kterému se tohle všechno stalo, ale kdo ví.. Každopádně se chci vyjádřit i k vaší podpoře, kterou jste mi minulý měsíc dali dostatečně najevo a já si toho neskutečně moc vážím! Přišlo mi od vás několik zpráv jak na instagram, email tak i na facebook. Nečekala jsem hlavně, že se mi budou i některé holky svěřovat s tím, že mají asi stejný problém, a jestli bych jim s tím nějak mohla pomoct. Takže VAŠE zprávy byly to, co mě nakoplo udělat nová rozhodnutí, viděla jsem najednou, kolik lidí za mnou stojí a není jim jedno, jak se právě cítím, hlavně teda podle snapchatu, který byl ještě nedávno hodně negativní. Vy jste mi ale ukázali, že je čas, na to zapomenout:) takže všem patří jedno velké DĚKUJI!!!